Zatmění Slunce, Bulharsko 08/1999
Ve dnech 07.08. až 15.08.1999 se uskutečnila expedice pozorovatelů slunečního zatmění (11. srpna 1999) do Bulharska.
Účastníci: Martin Jurásek, Tomáš Červinka, Simona Červniková a Přemysl Nos.
Místo pozorování: Obec Kameň Brjag na pobřeží Černého moře, severně od Varny.
Červinkovi přiletěli do turistického střediska v Albeně letadlem s cestovní kanceláří, Přemek s Martinem přijeli Přemkovou Škodou 120.
Výsledkem této expedice je série snímků pořízených na film AGFA 100 pomocí
fotoaparátu Zenit s objektivem MTO 1000 / f10. Expoziční časy jsou uvedeny pod
názvem snímku. Nebe jasné, bezmračné, teplota cca 30 °C. Asi nejhezčí z nich je
ten z políčka 32A.
 Solecl_23A 1/30 s 244 kB |
 Solecl_24A 1/30 s 246 kB |
 Solecl_25A 1/60 s 250 kB |
 Solecl_26A 1/60 s 250 kB |
 Solecl_27A 1/125 s 262 kB |
 Solecl_29A 1/500 s 280 kB |
 Solecl_32A 1/500 s 270 kB |
 Solecl_33A 1/500 s 234 kB |
Původní záměr jet na expedici mojí Škodou 110 nevyšel, protože se mi týden před odjezdem zlomila kliková hřídel! Tak jsem si bleskově od kamaráda Standy P. vypůjčil peníze a koupil Škodu 120, kterou jsme v garáži pana Veseckého celé 4 dny připravovali na dalekou cestu. Úředně patřilo auto stále původnímu majiteli, protože už nebyl čas provést převod na nového majitele i papírově.
Zlín, sobota, 07. srpna 1999, 10:00 hodin. Natankoval jsem plnou nádrž, vynuloval počítadlo kilometrů a vyrazili jsme směr Štúrovo / Esztergom podle itineráře Route 66. Celková vypočítaná délka nejkratší trasy byla asi 2600 km. Já jsem měl s sebou 50,- marek a 6000,- forintů, Martin měl 1000,- Kč a bankokartu k účtu v KB, který byl sice prázdný, ale měl povolený výběr do minus 3000,- Kč. Krom toho jsme oba měli pár drobných českých korun.
40 km před Štúrovem stopoval chlapík se Škodou 110. Jel do Štúrova s rodinou na výlet a ztratil klínový řemen. Požádal nás, ať ho odtáhneme někam, kde mu ten klíňák prodají. Nikde neměli, tak jsme ho dotáhli až na benzinku do Štúrova. Za odměnu nám dal 200,- slovenských korun. Protože je v Maďarsku drahý benzín, tak jsme dotankovali do plna a za tu dvoustovku jsme si zašli zaplavat na místní termální koupaliště. Zůstalo nám 30,- SK. Mimochodem šedesátikilometrovou rychlost po městě jsme na Slovensku ocenili – žádné trckání.
Štúrovo, 17:30 hodin. Na přechodu bylo různě zaparkováno několik automobilů. Kam se ale máme postavit my, to jsme nevěděli. Po dlouhém vyptávání, jak se dostaneme do Maďarska, jsme se dozvěděli, že tam je budka a v ní se prodávají lístky na komp (přívoz). Budka byla zavřená a nikdo nevěděl, kdy bude otevřená. “Možná až zítra, asi už je pozdě a komp už nejezdí.”, řekla mi nějaká žena. Jiná zase tvrdila, že je otevřeno každou celou hodinu, vždy, když přijede komp. Tak to máme ještě půl hodiny, jdeme se projít. Za 3 minuty začaly z maďarské strany jezdit auta. V budce se otevřelo okýnko, z procházky nebylo nic, za 110,- českých korun jsme koupili lístek na komp. Prošli jsme slovenskou i maďarskou celní a pasovou kontrolou, najeli na komp a přepluli Dunaj. Na maďarské straně už žádné kontroly nebyly.
Úroveň maďarských silnic je velmi slušná a cesta po nich je velmi pohodlná. Benzín stojí od 175,- do 195,- forintů (asi 28,50 Kč/l).
Gyula, 23:00 hodin. dost unavení jsme si našli pěkné částečně posekané obilné pole ze všech stran kryté kukuřicí s přístupovou polní cestou. Postavili jsme stan a uložili se ke spánku. Za necelou půl hodinu začala zuřit taková bouřka, že jsme mysleli, že je to náš konec. Naházeli jsme ten mokrý stan do auta a jeli k pumpě, kde jsme chtěli přečkat noc v autě. Na té polňačce jsme ale zapadli do příkopu, tak jsme ve 30° náklonu přespali tam. Ráno jsme se (oba celí od bahna) nějak vyhrabali, na pumpě umyli za 150 forintů auto a jeli na přechod do Rumunska Gyula / Varsand.
Varsand, neděle, 08. srpna 1999, 08:00 hodin. Za forinty jsme dotankovali do plna a jeli dál dle Martinového itineráře z Route 66. Martin spočítal cenu benzínu asi na 24,- Kč.
Rumunské vesnice vypadaly zhruba tak, jak jsem si představoval ty české před válkou. Pasoucí se husy, osli, koně, bosé děti, jednoduché domky. 90% rumunského autoparku tvoří Dacie a džípy značky ARO. My jsme jeli spíše po vedlejších silnicích, než po hlavních. Jejich úroveň byla poměrně špatná, ale nějaké např. hluboké výmoly tam nebyly, takže se po nich dalo jet docela rychle a úsporně. Po nepříliš vydatném spánku v Gyule na mě začala jít únava. Zastavili jsme u pumpy, dotankovali 4,5 l do kanystru, abychom měli v horách dost. Cena benzínu se pohybuje od 8100,- do 8800,- Lei. Za německou marku je (podle toho, jestli máme štěstí nebo smůlu) 5500,- až 8000,- Lei. A v hospůdce u cesty jsem si dal kafe proti spaní za 12000,- Lei. Bylo tak silné a tak hnusné, že jakýkoliv spánek po něm opravdu nepřipadal v úvahu.
Deva, 11:00 hodin. V jednom místě probíhala oprava silnice a průjezdný byl pouze jeden jízdní pruh. Automobily byly propouštěny vždy střídavě v jednom směru semaforem. V době, kdy jsme čekali, až se objeví zelená, k nám přiběhl chlapec a umyl nám (trochu ledabyle) okno. Upozornil jsem ho ještě na zaschlé mouchy, které po sobě nechal a vyžadoval jsem jejich důkladné odstranění. Za tuto službu dostal 3000,- Lei. Očekával jsem třeba poděkování, ale místo toho na mě rozzlobeně vyžadoval ještě 2000,- Lei! Taková drzost! Blízké okresní město Hunedoara nás zaujalo tím, že jediná továrna, kterou jsme tam viděli, hořela. Jinak je to město jako kterékoliv jiné.
Silnice z Petrosani do Voineasy, 15:00 hodin. Jedeme do docela strmého kopce. Projíždíme po úzké silnici nádhernou krajinou, zleva horská říčka, zprava kolmá skála. Na cestě se válí kamení různé velikosti, které z té skály padá. V některých místech se dá přímo v korytě říčky zaparkovat auto a postavit stan. Na vrcholu (1600 m.n.m.) stoupání jsme zastavili na jídlo a já jsem dolil vodu do chladiče. Cesta nahoru byla docela pěkná asfaltka, cesta dolů byla kamenitá polňačka. Martin našel na mapě nějaké jezero, tak jsme se rozhodli, že se v něm vykoupeme. Zastavili jsme u nějaké rumunské rodinky. Dověděli jsme se, že Dacia (ten starý typ ze 70. let!) stojí cca 40 miliónů Lei (40 průměrných platů). Moje škodovka 120 by byla prodejná minimálně za 15 miliónů Lei. Kdybychom nejeli pozorovat zatmění Slunce do Bulharska, tak bych ji tam snad zrovna prodal. Ještě jsme si s Martinem zašli zaplavat. Asi 20m od břehu se mi zdálo, že se mi nohy zapletly do něčeho jako koruna stromu. Tak jsem plaval zpátky na břeh.
Jedeme dál, začíná mi trvale svítit kontrolka palivoměru. Vidím pumpu, nápis non-stop, cena 7900,- Lei! Hned jsem zastavil u stojanu a čtu: “Benzín není”. Na dotaz, za kolik kilometrů je další pumpa, mi pumpař na prstech ukázal 50 km. Tak daleko už nedojedem. Po 10 kilometrech byla další, kde jsme za poslední Lei a za 10 marek nakoupili benzín na zbytek cesty až do Bulharska.
Pitešť, 22:30 hodin. Město je velmi nepřehledně značené, několikrát jsme projeli tím stejným sídlištěm, než se nám podařilo odbočit správně na dálnici. Za dálnici se v Rumunsku neplatí žádné poplatky. Asi v 01:00 hodin jsme zastavili v uzavřeném pruhu, abychom se vyspali. Odvahu vylézt z auta jsme neměli. Ve 04:00 hodin nás probudila skupinka křepčících romů. Okamžitě jsem vyhledal brýle, nastartoval a ujížděl dále k Bukurešti.
Bukurešť, pondělí, 09.08.1999, 05:00 hodin. Ve městě pozorujeme spoustu volně pobíhajících psů a hromady rozbitých melounů. V Rumunsku platí pravidlo, že při předjíždění se zapíná pouze levý blinkr, pravý (zpět) se nepoužívá. To mi ale nikdo před tím neřekl. Při pokusu o předjetí náklaďáku jsem ukázal levý blinkr, ale zjistil jsem, že ho předjet nemůžu. Ukázal jsem tedy pravý, zařadil se zpět a už nás brali policajti. Jejich auto, rezavá neoznačená Dacia, vypadala jako kterékoliv jiné obyčejné auto. Kdo ví, jestli to vůbec byli praví policajti. Jeden z nich mi řekl, že za vážný přestupek, který jsem spáchal, budu platit milion Lei “s dokladem” nebo půl milionu Lei “bez dokladu”. Řekl jsem mu, že budu platit určitě bez dokladu, ale nemám Lei. Jedině německé marky. “Tak zaplaťte 100 marek.” “100 marek nemám, mám jen 40, a Martin má bankokartu, na kterou můžem někde vybrat.” “Tak dejte 40 marek.” Dal jsem mu 40 marek, všechny marky, které jsme dohromady měli. Ještě jsem ho poprosil, ať mi aspoň 10 marek nechá, pro případ nouze. “Pane, vy jste spáchal vážný dopravní přestupek. Měl jste zaplatit pokutu 100 marek, nejmenší množství, jaké jsem mohl chtít. Vy jste mi dal jen 40 a ještě chcete 10 marek zpět?!” “Ano.” Překvapen mou odzbrojující odpovědí mi těch deset marek dal.
Giurgiu, 06:00 hodin. Hraniční přechod plný vojáků se samopaly. Přijíždíme k první budce se závorou, kde se platí “ekologická taxa” 80 000 Lei. Zeptal jsem se úředníka, jestli mu můžu zaplatit 10 marek. Odpověděl, že ne, ale naproti je banka, která bude otevřená za 2 hodiny. A pokud nechceme čekat, tak před bankou stojí chlapík, který nám ty marky vymění. Šel jsem za ním, on už měl ze štosku odpočítaných 80 000 Lei, já jsem si je vzal a dal jsem mu 10-markovku. On řekl, že to je málo, že chce 20 marek. Ještě 10 mu musím dát. “Nemám.” Po krátkém přesvědčování řekl “Tak ještě 5 marek.” “Nemám. Ale mám české pivo v plechovce.” “Hm, tak dej pivo.”
Jedem dál, míjíme ceduli, na které byly uvedené poplatky za použití mostu přes Dunaj. Trochu nám stoupl adrenalin do krve. 10 dolarů nebo 20 marek jsme prostě neměli. Riskneme to, jedeme dál. Platit nic nebudem, není čím. Celní a pasová kontrola proběhla hladce, vjíždíme na most, srdce mi při pohledu na ty samopalníky všude kolem buší trochu rychleji než obvykle, jedeme dál, uprostřed mostu míjíme vojenskou hlídku, už jsme na konci, podjeli jsme nápis BALGARIA, napětí vystřídala ohromná radost. Konečně jsme venku z toho všivákova!. Sice bez peněz a s prázdnou nádrží, ale jsme tu!
Ruse, 07:00 hodin. Druhá část pasové kontroly. Bulharští celníci po nás chtěli 23 dolarů nebo 35 marek za použití bulharských cest, nezbylo nám než v místní směnárně vyměnit Martinových posledních 1000 Kč. Žena za přepážkou Martinovi řekla, že české koruny nebere. “Čto zkazala žena?”, zeptal se celník. “Ona zkazala, čto eto ně vazmožno izměniť češki krony” zněla odpověď. Celník chvíli něco šeptem projednával se svým uniformovaným kolegou a nakonec nám dal doklad o zaplacení i bez peněz. Popojeli jsme o pět metrů a radost nás opět přešla. Kukaň, závora, poplatek za dezinfekci (!). Všechny auta, které přijíždí z Rumunska, musí projet špinavou kaluží s dezinfekčním roztokem. “Dva dolary nebo čtyři marky.” Vysvětlil jsem mu, že už jsme platili milion Lei v Bukurešti, 20 marek jako ekologickou taxu, 20 marek za most, 35 marek za použití silnic, … Ukázal jsem mu prázdnou peněženku se slovy “My už nemáme vůbec nic.” “A pivo máte?” Dal jsem mu dvě plechovkové piva a jedeme dál..
Zastavili jsme u benzinky Shell. V mikrovlnce jsem si ohřál pizzu, která již byla v počátečním stadiu rozkladu. Normálně bych ji hodil rovnou do koše, ale v této situaci jsem k ní měl jakousi zvláštní úctu a poctivě jsem ji celou s Martinem snědl. Auto jsme tam nechali s tím, že jen vybereme peníze v bankomatu, natankujeme a jedeme. Nejpozději za dvě hodiny jsme zpět. Pumpař, kterému zrovna končila směna, nás odvezl do města až k bance.
Martin vsunul kartu do bankomatu, podíval se na mě a řekl: “Přemku, průšvih. Já neznám PIN.”
Zavolat z banky domů nešlo. Z pošty volat na účet volaného taky nešlo. Po celém městě byly směnárny, které jsme průběžně navštěvovali. Ale na standardní otázku “Jesť éto vazmožno izměniť češki krony” byla standardní odpověd “Éto ně vazmožno”. Zašli jsme na Policii. Jejich úřadovna vypadala zhruba jako kancelář výpravčího na nádraží místního významu – špinavé stěny, otlučený stůl, plechová skříň se spoustou šanonů a papírů. Zavolat z tama nešlo, protože tam neměli linku. Jeden plicista nás odkázal na cizineckou policii, kde sedí v okýnku žena, která má telefon a která nám pomůže. Žena nás odkázala na českou ambasádu v Sofii. To teda byla rada k nezaplacení. V další bance – Bulbank s klimatizací měli dvě čtečky, které nepotřebovaly PIN. Jedna však kartu nepoznala a druhá zase hlásila “Your card is restricted”. Nechali jsme si aspoň napsat na lístek v bulharštině, že se potřebujeme dovolat do ČR na účet volaného a zašli jsme znovu na poštu. Ta samá paní nám řekla, že to pochopila, ale že se odsud volat nedá.
Mimochodem bylo bezmračné počasí, venku svítilo slunce a teplota odhadem 35 – 40 °C. Rozhodli jsme se, že to už nemá cenu. Jdeme k autu, najíme se a uvidíme co dál. V jedné směnárně nám na naši standardní otázku odpověděli, že “češki krony” berou v kursu 40 Leva za 1000 korun. Trochu nevýhodné (1,00 Leva = 1,00 DM), ale tu radost nám to nezkazilo. Martin koupil v jednom hotelu telefonní kartu, taxíkem jsme dojeli k autu, nabrali jsme benzín (1,05 Leva/litr). To auto bylo rozpálené snad na 150 °C. Čerpadlář se nás ještě žertem zeptal, kde jsme si užívali, že jsme přijeli ne za dvě hodiny, jek jsme slíbili, ale až za šest hodin.
Varna, 16:30 hodin. Bulharské silnice jsou zhruba na úrovni těch českých. Martin zkusil zavolat domů na účet volaného, ale nikdo to nebral, tak jsme jeli rovnou za Červinkovýma do Albeny. Budkou a závorou oddělený kus Bulharska oplýval střiženými trávníky s kytkami, okrasnými keři a německými a ruskými turisty, projíždějícími se v motorovém vláčku na kolečkách. Kemp Gorska Feja a Tomáše se Simonou jsme našli hned.
To bylo radosti. My plní zážitků jsme se hned pustili do vyprávění, osprchovali se a pojedli teplou polévku. Jejich zážitky jako např. “Dnes jsme si koupili slunečník” nás nemohly v žádném případě trumfnout. Zasmáli jsme se a udělili Červinkům titul “pojídači koláčů”, zatímco jsme se sami pasovali na “opravdové cestovatele”. (Tento titul jsme převzali ze známého článku Edpost starého přes 10 let.) Při pohledu na blaženého Tomáše jsme prostě lepší výraz nenašli, zvlášť, když nám prozradil, jakou dobu denně tráví v jídelně.
Martin ten večer ještě zavolal domů – za 35 jednotek zjistil PIN, a tak se mohl připravovat na zítřejší výlet za bankomatem do Varny. Teď byl ale důležitý spánek. Po 3 dnech jsme ho opravdu potřebovali.
Úterý 10.08.1999, 9.00 hodin. Sotva jsme vstali, přišla uklizečka. Byla trochu zmatená z toho počtu lidí, ale problémy z toho nebyly. Po snídani jsme zašli na pláž, Martin odjel do Varny a já jsem se připravoval na zítřejší zatmění. Martin však přivezl jen 10 Leva. Onen dovolený debet, na který jsme spoléhali, dovolený nebyl. Martin telefonicky požádal rodiče, ať mu na konto ihned uloží 4000 Kč.
Dnes jsem zažil další šok, když jsem se dozvěděl, že za parkování se v Albeně platí marka za hodinu ve dne a 2 marky za hodinu v noci. Opět pomohl Tomáš. Zařídil nám za svých 23 dolarů chajdu se snídaní. S dokladem o ubytování už bylo parkování zdarma. Pak jsme zašli jen tak na pláž, vykoupali jsme se a šli spát.
Po vydatné snídani jsme začali balit a dodělávat poslední kosmetické úpravy na technice. I když jsme byli v pásu totality, čas úplného zatmění zde byl velmi krátký, asi 40 s. Zajeli jsme proto asi 30 km na sever, kde jsme se mohli ze zatmění kochat víc jak 2 minuty. Vcelku nic jsme nenamítali proti Tomášovu rozhodnutí, že koupí benzínu za 10 Leva. Cestou jsme zastavili u prodavače melounů. Ten nám mim jiné poradil, ať jedeme ještě 5 km do obce Kameň Brjag, tam na pobřeží bude zatmění, tady ne, tady nebude nic... Silnice dnes byly skoro prázdné, předpovězený dopravní kolaps se nekonal.
Kameň Brjag, 11.08.1999, 11:30 hodin. Na pobřeží už byla spousta lidí. Většinou veřejnost s malým foťákem nebo jen s papírovými slunečními brýlemi. Asi po půl jedné jsme byli polně připraveni. Do úplného zatmění zbývala asi půlhodina, a tak jsme zkoušeli různé projekce slunceNa útesu kousek od nás bubnovat nějací bubeníci. Ti dokonce přilákali i Bulharskou národní televizi, která natáčela záběry do hlavního večerního zpravodajství. Naše expedice se třemi foťáky a jedním ATC monarem a objektivem MTO 1000 přitahovala jejich pozornost nejvíc. Asi 3 minuty před úplným zatměním oslovili Martina: “We are from National bulgarian television, may I ask you one question?” “OK.” “Why are you here?”, zeptala se sympatická redaktorka. Martin se zmohl jen na nějaké nervózní koktání nesmyslů, takže nás do zpravodajsví nezařadili.
13:10 hodin. Šero bylo čím dál hlubší, napětí rostlo. Bubeníci přecházeli do hysterie. 20 sekund před úplným zatměním jsem sundal z objektivu MTO filtr. Tomáš naráz křičí: “Letící stíny!” Martin zase “Perly.” První snímek, za ním další a další. Bubeníci ztichli, všichni sledovali to neskutečné přírodní divadlo. Východně od Slunce zářila Venuše, Martin viděl západně od Slunce Merkur a samozřejmě všude možně hvězdy. Přestože jsem měl připravenou mapu hvězdné oblohy s vyznačenou polohou Merkura (staženou z Internetu ze stránek Freda Espenaka) tak jsem ho nenašel. Rychle jsem ještě namířil objektiv na Slunce, nastavil expozici na fotografování Bailyho perel a kochal se pohledem na nádhernou korónu a protuberance. Za 10 sekund se znovu objevily perly, poslední snímek a balíme. Po vyvolání jsem zjistil, že to byl nejpěknější snímek zatměného Slunce ze všech.
Ještě jsme se zašli vykoupat do moře, dojedli meloun a jeli zpátky do Albeny. Bylo ještě nutno rozhodnout, kde přespíme. Ten břeh, kde jsme pozorovali Slunce, vypadal výborně, ale nakonec jsme zase přespali u Tomáše se Simonou. Určitě z nás měli velkou radost. U televize na recepci se nás – českých astronomů sešlo asi deset. Záběry byly odevšad, dokonce i nezajímavý parník, který plul nedaleko. Naposledy jsme se prošli po Albeně. Zaujala nás jedna atrakce – mechanický býk ovládaný joystickem. Odvážlivec se na něm musí udržet co nejdéle.
12.08.1999. Ve čtvrtek jsme se probudili do zamračeného rána. Simona říkala, že ji v noci vzbudila bouřka. Nevěřili jsme vlastním uším. Tohle přijít před 10 hodinami, bylo by to pěkně v háji.
Albeně jsme řekli sbohem a vyjeli jsme směr Varna, abychom vybrali z bankomatu denní limit 2000 Kč. Asi hodinu jsme po Varně bloumali a zkoušeli jeden bankomat za druhým … a nic. Najednou, asi 30 hodin po uložení peněz, Martin vyťukal na jednom bankomatu 50 Leva a opravdu vyjelo 50 leva. Tak ještě 50 – nedal, tak 40 – vyjelo 40 Leva, které jsme hned proměnili na 40 DM. V Bulharsku mají docela zajímavý rozdíl v nákupním a prodejním kurzu valut. Ten rozdíl byl u DM asi 0,0005 a podobné to bylo i u ostatních měn. Nakoupili jsme nějaké pečivo a hlavně plechovkové pivo “Zagorka” na úplatky. Pocit absolutní bezmoci byl opět vystřídán pocitem absolutní pohody. Vlastně skoro absolutní. Zjistil jsem totiž, že postrádáme zelenou kartu, papír, který pojišťovna v Česku vydá zdarma. Zašli jsme na varnskou policii. Jejich čtyři stanice, jak jsme zjistili, byly rozmístěny v různých koncích města. A jelikož město bylo velké asi jako Brno, zkusili jsme pouze tu nejbližší. Tam jsme policajtovi rusky sdělovali náš problém. Ten poslouchal s téměř nepřítomným pohledem a po našem pětiminutovém monologu utrousil: “U nas nět možno.”
Tak jsme aspoň pojedli v parku a rozhodli se vrátit do Albeny, překvapíme Tomáše a Simonu, okoupeme se a vytvoříme plán na cestu domů. Když jsme se objevili, měla Simona velkou radost a Tomáš v té chvíli prohrál láhev vína. POCHOPILI JSME. Nicméně my jsme se přišli jen naposledy vykoupat a taky sdělit Červinkům, že jsme (až na tu zelenou kartu) celkem v pohodě.
Čtvrtek, 13.08.1999. Odpoledne jsme vyjeli. Ale jinou trasou. Přes ten zatracený dvacetimarkový most v Ruse jsme už nechtěli. Navíc Tomáš říkal, že když pojedeme přímo na sever na Constantu, měli bychom jet civilizovanějším územím.
Namísto abychom zajeli na břeh, ze kterého jsme pozorovali zatmění, navrhl Martin, abychom ten den jeli dál k hranici. Projeli jsme kolem Kameň Brjagu, Tuleňova (kde údajně opravdu žije nějaký druh tuleňů) a přijeli k jakémusi jezeru, kousíček od moře. Byl tam kemp, kde by po nás chtěli asi 15 marek které jsme ale obětovat nechtěli. Zajeli jsme tedy po polní cestě asi kilometr k moři. Když jsme vystoupili z auta, spatřili jsme (a ucítili) ten nechutný břeh, podobný skládce. Martin myslel, že tam snad bagrují smradlavé shnilé mušle a připravují novou pláž. Při pohledu na staré haraburdí kousek vedle jsem toto místo nazval skládkou mušlí a starých televizí.
Postavili jsme stan. Počasí moc dobře nevypadalo. Asi po hodině se naráz mohutně zablesklo. Po zkušenosti z maďarské Gyuly jsme okamžitě evakuovali. Stan jsme složili během pěti minut a rychle jsme po té polňačce jeli nazpět. Blesky už bily v plné síle všude kolem. Šlo vidět jak míří z oblaků až do země. Noc jsme tedy strávili u kempu na parkovišti v autě.
Pátek, 13.09.1999. Ráno bylo dusné a ulepené. Ještě v Bulharsku jsme natankovali plnou nádrž a asi 4,5 L do kanystru. Cestou k hranici jsme se s martinem domluvili na strategii dvou peněženek. V jedné, kterou přiznáme, budou provozní peníze. Ve druhé, tajné, bude železná zásoba. Na hranici budeme samozřejmě používat pouze tu “veřejnou” peněženku. K přechodu jsme přijeli před devátou hodinou. Po hodině začali pouštět. Bulharská strana byla bez problémů. Problémy nastaly až v Rumunsku, když jsem řekl celníkovi, že nemám zelenou kartu. Odpověděl, že bez ní ale do Rumunska nemůžu. “A kde se dá vyřídit?” “Na bulharské straně za 15 nebo 16 dolarů”. Šel jsem zpět na bulharskou stranu. “Kde se dá koupit zelená karta?” “Tady v budce sedí žena a ta vám ji prodá.” Vstoupil jsem do budky a žena v okýnku mi řekla, že mi zelenou kartu prodat nemůže. Prý ji může prodat pouze těm, kteří jedou do Bulharska a my jedeme opačným směrem. Namítl jsem, že zelená karta je mezinárodní dokument, a že je přece jedno, kde ji kupuji. Žena v okýnku ale trvala na svém, a tak jsem šel zpět. V mezihraničním pásmu mě zastavil jakýsi voják, kterému se nelíbilo moje špinavé tričko. Do našeho bezúčelného hovoru vstoupil ten celník a pokynul, abych šel k němu. “Máte zelenou kartu?” “Nemám.” “Tak dejte 40 marek.” V peněžence jsem našel 35 marek., které jsem mu přiznal (a dal). Se slovy “Your way is free” nás pustil dál. Tak tomu říkám výdělek. Pak jsme projeli jakousi dezinfekční sprchou a po pár metrech po nás chtěli další peníze – ekologickou taxu a poplatek za automobil a 2 osoby. Celkem 3 dolary. Obětovali jsme tedy část železné zásoby peněz. Trochu rozladěn jsem se zeptal Martina, kolik nám ještě zbývá peněz v tajné peněžence. “To byly všechny Marky, které jsme měli”, odpověděl. Tajná peněženka byla úplně prázdná a všechno bylo v té veřejné. No, začínáme skvěle.
Constanta, 11:00 hodin. Zastavili jsme u bankomatu a Martin šel vybrat. Dostal jenom 50 tisíc Lei, což bylo tak na 6 litrů benzínu. Jedna pracovnice té banky mu řekla, že snad za hodinu by to mohl zkusit znovu. Přeci jenom spojení je pomalé. Po asi pěti neúspěšných pokusech jsme se rozhodli, že jedeme dál a vybereme v nějakém jiném městě po trase. Poplatek za most přes Dunaj byl 5 tisíc Lei. Ve srovnání s 20 markami v Giurgiu je to zadarmo.
Buzau, 17:00 hodin. Začalo se stmívat, Martin šel zkusit nějaký bankomat. Vytáhl jsem si angličtinu, ale za chvíli byla taková tma, že se vůbec nedalo číst. Podíval jsem se na oblohu, co se děje. Na obloze se proháněly děsivě nízké černé mraky. Tak jsem zavřel auto a procházel se po chodníku sem a tam. Když začalo poprchat, tak jsem se vrátil k autu. Zkusil jsem dveře, druhé, třetí, čtvrté, klíče uvnitř, paráda. Mezitím se z deštíku stal zuřivý liják. Tak jsem se schoval do obchůdku s autodíly na Dacie a žádal jsem háček na otevření Škodovky. Martin přiběhl mokrý jako myš. Řekl “Chtěl jsem ti říct, co se mi přihodilo cestou při hledání bankomatu, ale tys to úplně přebil”.
Prodavačka, sympatická třicátnice, pochopila náš a se svým otcem přišla na to, že by mohla pomoci ohnutá olejoměrka do auta. Promočený na kost jsem auto otevřel, Martin napsal anglicky děkovný dopis. Olejoměrku a ručník nám nechali jako suvenýr. Vybaveni suvenýry, dalšími zážitky a bez peněz jedeme dál.
V horách jsme už nervózně sledovali kontrolku palivoměru. Cestou nás zastavila čtyřčlenná hlídka nějaké milice. Báli jsme se, že budou chtít zelenou kartu. Naštěstí chtěli vidět jenom pasy a řidičský průkaz. Zasmáli se jménu Martin Jurásek, vrátili papíry a popřáli šťastnou cestu. Padesát kilometrů před Brašovem jsme zastavili, abychom se vyspali. Snad vybereme zítra.
Naše finanční situace byla následující: 24,5 Leva, které nám nechtěl nikdo vyměnit, 45 tisíc Lei, 4 marky, 4 dolary, asi 500 forintů, 30 SK a něco přes 60 Kč. Do dalšího velkého města, Sibiu, jsme už nebyli schopni koupit dostatek benzínu.
Brašov, sobota 14.09.1999, 10:00 hodin. Dobře vyspaní jsme s prázdnou nádrží dojeli do města. Oba jsme měli ze včerejška promočené boty. Tak jsem Martinovi na jeho cestu k bankomatu půjčil svoje rezervní boty, sice plné bulharských bodláků, ale zato suché. Poradil jsem mu, ať si nedává ponožky, že by je tím zničil. Po půl hodině se vrátil se zkrvavenýma nohama a bez peněz. Naděje, že se dostaneme normálním způsobem do Česka, byla v té chvíli pramalá. Během krátké porady jsme vytvořili tento akční plán: Zkusíme najít směnárnu, kde by vyměnili těch 24,5 Leva. Když nevymění, tak najdem hotel, ve kterém bude bydlet nějaký Čech, Slovák, Maďar, Polák, zkrátka Evropan. Tomu dáme ty naše foťáky, ať je doveze do Evropy. Auto necháme v Brašově a stopem nějak dojedeme. Jídla máme dost.
V prvním hotelu, do kterého jsme vešli, jsme recepčnímu popsali náš problém. Ten se pak nad knihou hostů šeptem radil se svým kolegou. Řekl nám, že v tomto hotelu nikdo nebydlí, směnárna je tam a další hotel je zase tamhle. Zamířili jsme ke směnárně. Paní za přepážkou jsme se zeptali “Can you change us bulgarian leva?” “No.” Pak ale řekla, ať jí ty Leva ukážeme. Za 22 Leva (ten zbytek byl ve starých bankovkách) nám dala 100 tis. Lei. Kurs to byl nevýhodný, ale jiná možnost nebyla.
Za 130 tisíc Lei jsme koupili benzín a jeli do Sibiu. A tam pak najdeme hotel a v něm někoho, kdo se nám postará o ty foťáky. Martinovi byla zima, tak si cestou oblékl kalhoty. V kapse objevil pětimarkovku. Uááá, jsme boháči! Za 9 marek a 4 dolary se dá koupit 13 litrů benzínu. To bychom dojeli ze Sibiu až za Devu. Rumunští pumpaři v Sibiu nebyli v matematice tak zdatní a tak nám natankovali 16 litrů! Tři litry navíc znamenají, že bychom mohli dojet až na hranici. Zbývalo 4,5 l v kanystru, 15 tisíc Lei a 6 plechovek Zagorky na úplatky.
Deva, 16:00 hodin. Při výjezdu z města nás opět čekal ten z jedné strany uzavřený most, řízený světelným signálem. Chvíli jsme stáli na červené, a už byl u nás malý cikánek (myslím, že to byl ten samý, co na cestě tam) a začal nám čistit přední sklo. Zavřeli jsme všechna okna a zajistili dveře a zřetelnými gesty mu dávali najevo, že nemáme peníze a že mu nic nedáme, protože nic nemáme. Zbývajících asi 200 km jsme naplánovali tak, že přespíme ještě v Rumunsku – na pěkném místě, které jsme zaregistrovali při cestě tam, asi 100 km od hranice. Na projetí hranice jsme se prostě vyspat museli.
Martin provedl nový výpočet potřeby benzínu. Na dojetí do Maďarska potřebujem ještě 4 litry benzínu. Za zbývajících 15 tisíc Lei se dá koupit tak 1,75 litru. To je málo. Rozhodli jsme, že se pokusíme za benzín směnit i ty plechovkové piva, které jsme původně koupili pro celníky. 20 kilometrů před plánovanou zastávkou jsme mezi obcemi objevili osamocenou pumpu, s pumpadlářem, který nebyl ani muž, ani žena, stále se hloupě usmíval, Martin ho nazval mužatkou. Ukázali jsme mu 15 000 Lei a 5 plechovek piva (jednu jsme si nechali pro sebe) a ukázali jsme mu na prstech, že potřebujeme aspoň 4 litry benzínu. Po chvilce uculování nám na prstech ukázal že 5 litrů. Jeho smlouvání se nám začínalo líbit. Vzal 15 000 Lei a natankoval asi 1,65 litru, pak vynuloval pumpu a natankoval ještě 5 litrů. Naše spokojenost byla v té chvíli maximální.
Slunce bylo ještě poměrně vysoko nad kopcovitým obzorem, my jsme zaparkovali na krásném travnatém místě blízko říčky nedaleko od dvou skupinek místních trampů. Jedna skupinka se skládala z 6 mládežníků a druhá z několika jedinců, kteří hráli na klarinet a tahací harmoniku. S tou první skupinkou, která k nám byla blíž, jsme se hned po příjezdu šli seznámit. Neměli jsme z toho však dobrý pocit. Na naši otázku, jestli někdo z nich umí anglicky, nám jeden úsečně odpověděl “Why”. Tak jsme šli zase zpátky k sobě. Za chvíli zapadlo slunce a dost se ochladilo. Ten odměřený mladík, přišel kk nám a pozval nás k nim k ohni. Tak jsme tam postavili stan a šli spát.
Neděle 15.08.1999. Připravili jsme si věci v batozích a taškách tak, abychom na hranicích mohli nechat auto pouze s méně cennými věcmi a stopem dojet do republiky. Stejně nás přes hranice bez zelené karty nepustí. Když jsme dorazili k první hraniční kontrole na rumunské straně, samozřejmě chtěli vědět dvě věci. Jestli převážíme zbraně a narkotika a jestli máme tabák a cigarety. Pak chtěli vidět pasy a zelenou kartu. Ženě v budce jsme vysvětlili jsme náš problém. Naznačila nám, ať odstavíme auto na kraj. Během dvaceti minut čekání dostala od projíždějících řidičů docelza slušné množství cigaret, džusů, kávy, … Poté věnovala pozornost nám. Chtěla vědět, co vezem. Ptala se: “Kafe, cigarety?” “Nemáme.” “Tak 10 marek?” “Nemáme.” “Tak co vezete?” Vzpomněl jsem si, že mi zbyla ješte dvoulitrová krabice džusu z Kauflandu. Dal jsem jí ten džus a ona nás okamžitě pustila i bez zelené karty.
Celník na Maďarské straně vzal naše pasy a techničák a podivil se, že jméno na technickém průkazu se neshoduje s našimi jmény. Musel jsem mu vysvětlit, že to auto mám vlastně jen půjčené od kamaráda. Celník tento problém vyřešil tím, že k autu přistavil stůl na kolečkách, na který jsme museli vyházet všechny věci z auta. Proklepal potenciální dutiny, nařídil vše naložit zpátky a jet pryč.
Kontrolka palivoměru stále nesvítila, tak jsme s úsměvem na tvářích jeli dál. Při jízdě po neuvěřitelných maďarských silnicích byla spotřeba velmi nízká. Békéscsaba se nám velice líbila. Nové široké silnice, nové fasády na domcích, spousta zeleně. To všechno se najde v málokterém českém městě. Nicméně s bankokartou jsme štěstí neměli. A protože jsme byli hladoiví, zamířili jsme na benzinku ohřát si poslední instantní jídlo – kung pao a maso se zeleninou. Palivoměr se už začínal hlásit poblikáváním. Nevadí, stejně jsme vůbec nepočítali s tím, že bychom dojeli až tak daleko.
Cestou jsme vytvořili nový akční plán: Až bude kontrolka palivoměru svítit 30 km trvale, tak zastavíme u první pumpy, tam auto necháme a dojedeme stopem do Česka. Jeden z nás se pak pro to auto vrátí a doveze ho do republiky. 33 km před Budapeští (!) jsme zastavili u pumpy, že tam teda to auto necháme. Jako dar z nebes tam stál Hyundai se slovenskou značkou. Na otázku, jestli by nás vzal na Slovensko, řekl, že nám spíš půjčí peníze na benzín. Půjčil nám 300 ATS a Martin hned vypočítal, jak ekonomicky nejvýhodněji nakoupit benzín. Za méně než 200 ATS jsme načerpali asi 10 litrů maďarského benzínu a zbytek jsme nechali na levnější slovenský benzín. Zbytek peněz jsme dostali vrácený ve Forintech.
Esztergom, 17:30 hodin. Záměrně jsem zvolit tento hraniční přechod, protože celní a pasová kontrola jsou zde jen na slovenském břehu Dunaje. Komp naštěstí ještě jezdil. Za 720 forintů (měli jsme jich po směně u benzinky asi 750) jsme koupili lístek. Možnost, že nás nepustí dál, jsme sice připouštěli, ale že by nás poslali přes Dunaj zpět do Maďarska jsme téměř vyloučili. Na maďarsko-slovenské kontrole ve Štúrovu trvala kontrola sotva půl minuty.
Naše finanční situace na Slovensku byla tato: 100 ATS, 1,5 Leva, 30 Sk a 60 Kč. Za tyto peníze jsme na různých místech koupili benzín a nejkratší trasou jsme (včetně mírného zakufrování) dojeli absolutně bez peněz do Hodonína. Celní a pasová kontrola proběhla v pohodě. V Hodoníně Martin vybral peníze z bankomatu České spořitelny. Už jsem toho měl za sebou dneska dost, a tak jsem zbytek cesty do Zlína nechal řídit Martina. Ten pak zavolal domů, že jsme v Česku a že se už těšíme na večeři, kterou paní Jurásková znamenitě ještě o půlnoci připravila. Domů jsem se dostal ve dvě ráno a ve čtyři už jsem šel jako obvykle na autobus do práce.